Využili jsme jakž takž ucházejcíí sněhové nadílky a vyrazili na sněžnice. Kromě Tombára a Vodoucha jsem ukecal i Šněkouše, který se s námi vydal mrznout.

Vyrazili jsme už v pátek a z Pece jsme si vyšlápli na Růžovou horu, kde jsme si v ústraní našli místo na přespání. Úplné závětří tam nebylo, ale kdo by se o to o půlnoci staral.

Ráno nás potěšilo poměrně jasnou oblohou, která vydržela až na úpatí samotné Sněžky, kde se do nás opřel silný vítr a ten s sebou přinesl i mrak. Na vrcholu jsmě tudíž neviděli mnoho, jen si Voda koupil vodu, oblezli jsme poštovnu a vyrazili po hranici směrem na východ. Na Svorové hoře jsme to vzali doprava po hřebeni, ale ještě před Jelení horou, kterou hřebínek končí, jsme sešli do údolí, obešli Kraví horu ze severu a vydrápali se na Pomezní hřeben. Po něm jsme ještě trochu popošli a vyhledali si závětří, které bylo po změně počasí třeba. V sedm večer už jsme byli zalezlí.